UVODO NASARCHIV

Sv. Jan Nepomucký

V netradiční den i čase se uskutečnila další přednáška zorganizovaná o.s. Bartolomeo. Přednášející, P. Mgr. Miroslav Herold, SJ, zvolil název „Sv. Jan Nepomucký“ a tezi : „ V životě Jana z Pomuku nacházíme skutečné a dodnes platné podněty k prohlášení této historické osobnosti za svatou.“ Mnozí z posluchačů před přednáškou netušili, jak nesnadné bylo kdysi tuto tezi obhájit.
Jak se s ní vypořádal Miroslav Herold ?

        Více než se ctí !  Zaplněný až přeplněný sál Městské knihovny v Klatovech poslouchal jeho výtečnou přednášku téměř dvě hodiny. Po celou tu dobu nás Miroslav Herold udivoval fenomenální pamětí i  krásnou češtinou, podmanivým přednesem i schopností kombinovat, hledat souvislosti, klást otázky a dávat na ně odpovědi.  Aniž by potřeboval moderní prostředky audiovizuální techniky, vykreslil nám plastický obraz života, smrti i posmrtné cesty „k poctě oltáře“ muže, jehož dnes známe jako sv. Jana Nepomuckého.

        Laskavostí přednášejícího Vám můžeme část přednášky, a to tu, která byla věnována vzniku a rozvoji kultu sv. Jana Nepomuckého, nabídnout v písemné příloze.  

        Z části druhé, ve které se P. Herold věnoval Janu z Pomuku jako skutečné historické osobnosti i tomu, jak jeho osud zachycují  historické záznamy, si připomeňme základní data jeho života :

  • Jan z Pomuku ( možná též Jan Velflín nebo Johann Welfin) se narodil po roce 1340 v Pomuku, dnes Nepomuku, tehdy trhové vsi patřící cisterciáckému klášteru Zelená Hora. Jan byl pravděpodobně německé národnosti, ale zřejmě hovořil i česky.
  • Základní vzdělání získal v Pomuku nebo v nedalekém klášteře, poté studoval teologii a právo na Karlově universitě. V roce 1369 je již císařským notářem v Praze, tomuto úřadu se věnuje  dalších 10 let.
  • V roce 1380 se stal oltářníkem ve Vlašimské kapli katedrály sv. Víta a farářem významné pražské farnosti u sv. Havla.
  • V létech 1383 -1387 studuje v Padově církevní právo, studium končí doktorátem. Jeho italský pobyt je úspěšný i společensky, je totiž zvolen rektorem zaalpských studentů. To je přinejmenším nepřímý důkaz jeho schopností.
  • V roce 1389 se stává kanovníkem vyšehradské kapituly a generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, jsou mu svěřeny věci duchovní a církevní soud.
        Jako jeden z nejbližších spolupracovníků arcibiskupa se generální vikář Jan z Pomuku dostává do kontaktu s vysokou politikou své doby. Ta je v českých poměrech poznamenaná vleklým sporem  mezi panovníkem a arcibiskupem. V jejich sporu rezonuje dlouholetý zápas státu a církve, který nebyl žádnou českou zvláštností, ale odehrával se po staletí v celé Evropě. Jejich spor však zdramatizovaly  rozpory uvnitř církve samé ( v době papežského schizmatu český král po roce 1383 podporuje papeže sídlícího v Avignonu, zatímco pražský arcibiskup Jenštejn stojí za papežem římským), ale zejména  osobní antipatie krále a arcibiskupa. Postavit se vedle arcibiskupa v takové době nebylo lehké, svým způsobem to byl určitý důkaz osobní statečnosti a přesvědčení Jana z Pomuku.

        Spory vyvrcholily počátkem roku 1393. Tehdy umíral starý opat benediktinského kláštera v Kladrubech u  Stříbra Racek. Král chtěl, aby po jeho smrti nebyl zvolen žádný nový opat a aby majetek opatství byl základem majetku nového biskupství, které zde hodlal zřídit.  Po Rackově smrti však mniši ( urychleně ) zvolili nového opata a toho generální vikář Jan z Pomuku neprodleně (10.3.1393) potvrdil v jeho funkci, aniž by bral na zřetel králův záměr. To krále a jeho radu ( v české historii pejorativně označovanou za královy milce) velmi rozlítilo.

        Události nabraly rychlý spád. V Praze mělo být v té době vyhlášeno tzv. milostivé léto a to byl úkol arcibiskupův. Ten však pobýval na svém hradě v Roudnici a zřejmě neměl nejmenší chuť se s králem setkat.  Atmosféru situace skvěle vystihuje dopis, který historik Jan Spěváček ve své knize Václav IV cituje : „ Ty, arcibiskupe, vrať mi roudnický hrad a jiné mé hrady a kliď se z mé České země. Jestliže se cokoliv pokusíš proti mně nebo mým lidem, hodlám Tě utopit a rozepře odstranit. Přijeď do Prahy!“

        Generální vikáři Jan z Pomuku a Mikuláš Puchník museli arcibiskupa přemluvit, aby se vrátil do Prahy a setkal se s králem. Arcibiskup se podvolil a 18.3. byl zpět v Praze. Další den se vyjednávalo o dohodě mezi králem a arcibiskupem, ta měla být stvrzena při jejich osobní schůzce 20.3.1393. Namísto toho však král ihned poté, co se setkali, dohodu zrušil a nařídil zajmout jak arcibiskupa, tak jeho hodnostáře – Jana z Pomuku, Mikuláše Puchníka, míšenského probošta Václava a hofmistra Něpra.  Arcibiskup však unikl, jeho čeleď, dnes bychom řekli ochranka, jej při zatýkání dokázala vyprostit z moci králových lidí. 

        Ostatní  byli podrobeni výslechu „právem útrpným“. Výslechů se osobně zúčastnil i král a zřejmě se podílel i na mučení. V průběhu výslechu Jan z Pomuku zemřel. Prof. Vlček, který prozkoumal jeho ostatky, je názoru, že do Vltavy královi muži shodili již jen mrtvé tělo Jana z Pomuku.

        V té chvíli začal druhý příběh Jana z Pomuku. Příběh, který vrcholí jeho svatořečením v Římě dne 19.3.1729 papežem Benediktem XIII, jenž z Jana z Pomuku udělal sv. Jana Nepomuckého.

autor zápisu: Václav Chroust, fotografie: Karel Nováček

Bartolomeo o.s.