UVODO NASARCHIV

Eduard hrabě Taafe

    V noci na 1. prosince 1895 začal v Nalžovech padat sníh a brzy pokryl zámek i celé okolí. Přesto z blízka i daleka přicházely četné davy lidu, aby se rozloučily s Eduardem Františkem Josefem hrabětem Taaffem, pánem na Nalžovech, který před několika dny zemřel. Protože kaple byla malá a vstoupit do ní mohlo jen několik lidí, bylo nádvoří i prostranství před zámkem zcela zaplněno lidmi.
    Časně ráno dalšího dne, tedy druhého prosince, lidí ještě přibylo. Krátce po poledni přijeli první smuteční hosté  z Prahy – v první řadě místodržitel František hrabě Thun a nejvyšší zemský maršálek Jiří Kristián kníže z Lobkovic. Zhruba za hodinu po nich dorazili hosté z Vídně, vedení generálním pobočníkem Jeho Veličenstva Císaře hrabětem Paarem a ministerským předsedou Kazimírem hrabětem Badenim. Před zámkem vytvořili špalír příslušníci místního hasičského sboru a zřízenci vídeňského pohřebního ústavu, kteří drželi štíty s erbem zesnulého a pochodně. Hosté vešli do zámecké kaple, kde českobudějovický biskup Říha provedl pohřební obřady. Učitelský sbor zapěl chorál Sladce dřímej. Po slavnostním vykropení mrtvoly vyšel smuteční průvod z kaple. V čele šlo učitelstvo a zpívalo žalmy, pak následovalo duchovenstvo v čele s biskupem Říhou. Tři velké vozy vezly věnce, rakev neslo osm zřízenců pohřebního úřadu, za rakví kráčel nejprve komorník zesnulého a nesl na sametovém polštáři odznaky zlatého rouna, další dva zřízenci nesli další řády a Taaffův klobouk a kord. Za rakví šel Jindřich Taaffe, dosud neplnoletý syn a univerzální dědic, hrabě Paar jako zástupce císaře, ministerský předseda hrabě Badeni, místodržitel hrabě Thun a další hosté. Vánice je ale brzo donutila nasednout do kočárů, protože pohřební kaple rodiny byla vzdálena asi půl hodiny chůze.
    Pohřeb hraběte Taaffa se konal ve stejný den, v jaký před 57 lety nastoupil na trůn jeho císař, František Josef, s nímž byl Taaffe spjat tím nejužším poutem. Mluvit o Taaffovi znamená mluvit také o císaři, mluvit o Taaffovi znamená mluvit také zejména o politice, jíž byl Taaffe oddán celou svou duší.
    To je pro dnešek mým úkolem.
 
    Začal jsem Taaffovou smrtí, musím se tedy teď vrátit na samý počátek. Taaffové byli, jak nás třeba zpravuje Ottův slovník naučný, starý irský rod, jeden z nejstarších a nejvýznamnějších v dějinách starého Irska. Připomínají se již v 13. století, proslavili se jako velcí válečníci, hájící práva Irska a svého krále proti Angličanům. 1628 byl sir John Taaffe povýšen na viscounta of Corren a barona of Ballymote. V 17. století se Taaffové přestěhovali do Vídně, ke dvoru Ferdinanda III., kde získali významná postavení v civilní správě i vojenství. Taaffové navazovali příbuzenské kontakty s českou šlechtou, se Šliky, Chotky, Pachty, sžívali se s novým prostředím a dosahovali stále vyšších a vyšších důstojenství. Pány v Nalžovech se stali v polovině 18. století.
    Pro náš příběh je důležitý až Ludvík Patrik Taaffe (1793-1855), první ministr spravedlnosti v roce 1848 a president nejvyššího soudního dvora. Ten měl syna Karla, který Nalžovy zdědil, a Eduarda, který se narodil 24. února 1833 ve Vídni. Kromě bratra Karla měl Eduard ještě tři sestry.
    Povahu a charakter mladého Eduarda formoval v prvé řadě otcovský dům, který mu dal do vínku etické hodnoty, odpovídající jeho rodinné tradici i předpokládanému postavení – jednoznačný důraz na plnění povinností, na službu veřejnému prospěchu a blahu, o pevném základu v hluboké, ale neokázalé křesťanské víře ani nemluvě. Přísnost této výchovy zmírňovala matka, Amalie, rozená kněžna von Bretzenheim de Rogetz, která přinášela do rodiny srdečnost, smysl pro umění, vřelost – zrovna tak jako otec již zmíněný smysl pro povinnost. Byla jemná, zajímala se o umění; po ní její druhorozený syn zdědil také dary, které ho provázely po celý život, zejména ohromný smysl pro humor, veselost, optimismus, a díky nimž přemáhal úskalí, na nichž by mnoho jiných ztroskotalo. Veselost, dobrá nálada, schopnost neplakat nad rozlitým mlékem, netrápit se, ale znovu se pustit do boje v plné důvěře – to jeho kritici a nepřátelé vykládali často jako frivolnost, lehkomyslnost. Nebylo tomu ale tak – šlo o výraz klidného svědomí, které má člověk, věřící Boha a své poslání.
    Druhý formativní vliv na mladého Eduarda měla Vídeň, resp. přímo císařský dvůr. Mladý hrabě se totiž mohl stát společníkem predestinovaného následníka trůnu Františka Josefa a jeho mladšího bratra Ferdinanda Maxmiliána. Šlo o celkem pochopitelnou věc, ani arcivévodové neměli být vychováváni sami, bez styku se svými vrstevníky. Proto se k nim hledali vhodní společníci, „kamarádi“ – toto slovo užívám, i když se běžně objevuje v literatuře, s rozpaky a v uvozovkách; je těžké si představit, že by František Josef měl nějakého kamaráda.  On sám jistě nebyl, zvláště v mladších letech, tak kožený, jak se nám někdy zdá, uměl být srdečný, přátelský a dokonce i zábavný, ale přece jenom si na druhé straně byl vždy vědom významu svého majestátu. Snad jediný jeho přítel byl saský král. Ale nutno přiznat, že v kondolenčním telegramu mluví o Taaffovi jako o svém příteli.
    V každém případě se Taaffe stal nejoblíbenějším společníkem obou arcivévodů – na to měla velký podíl právě již zmíněná Taaffova veselost. A totéž platí o princových  rodičích, arcivévodovi Karlu Františkovi a jeho manželce Žofii, která měla na dvoře mimořádně velký vliv. Její výchovné zásady – pořádek, poslušnost, plnění povinností, začlenění do rodiny, žádné vyvyšování apod. prohloubily to, co mladému Eduardovi vštípila domácí výchova. Společné vychování mělo za následek, že Taaffe a František Josef si byli v mnohém podobni. Pouto, které mezi nimi vzniklo v mládí, se nikdy nepřetrhlo a stalo se významným historickým faktorem.
 
    Bezstarostná léta skončila v březnu 1848. O tři roky starší František Josef byl poslán do Itálie, ke štábu maršála Radeckého, aby nemohl být za žádných okolností kompromitován revolučními vůdci. Taaffe dokončil gymnázium a dal se zapsat na vídeňskou právnickou fakultu. Po absolutoriu vstoupil v listopadu 1852 do státní služby, působil jako konceptní praktikant dolnorakouském místodržitelství a okresních hejtmanstvích Wiener Neustadt a Krems, pak následovaly některé další menší posty, ale rychlý pohyb v prostoru i funkcích. Během služebního pobytu v Uhrách se oženil s hraběnkou Irmou Czáky. Jako místodržitelský rada byl v prosinci 1862 pověřen vedením pražského kraje.
    Při nástupu služby v Praze pronesl před úředníky řeč, v níž je napomínal, že politická služba je dnes těžká a zvlášť těžká na místech, kde se nachází tzv. smíšené obyvatelstvo. Agitacím se dá nejlépe čelit dodržováním rovnoprávnosti. Také je třeba stát nad stranami, což platí jak o úředníkovi samém, tak o úřadu. V oběžníku úředníkům napsal, že jeho největším úkolem je osobním vlivem, důvěryhodným zprostředkováním působit smířlivě na strany.
    Během pražského působení se ukázaly tři vlastnosti, které zachovával celý život a které ho úplně charakterizovaly: Přesvědčení, že musí stát mezi stranami a nad nimi, aby mohl neovlivněn ideologiemi a stranickými principy působit smířlivě a jako zprostředkovatel, aby zase tímto způsobem nejlépe odpovídal zájmům monarchy. Přitom měl podle jeho názoru každý úředník usilovat, aby co nejlépe a co nejrychleji posloužil občanům a staral se všemožně o jejich dobro – do určité míry také jako jejich vychovatel. Neměli usilovat o popularitu za každou cenu, ale zase na druhé straně měli vědět, že jen důvěra obyvatelstva je spolehlivou základnou jejich působení. 
    Když František Josef projížděl Prahou, setkal se opět s druhem svých mladých let a už ho neztratil z očí, což mělo za následek urychlení kariéry. Ale Taaffe by postupoval ni bez toho – byl schopný administrátor, měl správné politické názory a jeho politické chování a smýšlení se shodovalo s císařovým.
    V dubnu 1863 jmenován místodržícím ve vévodství Salzburg, po čtyřech letech ho císař přesunul na ještě odpovědnější místo místodržitele v Dolním Rakousku. To jsme již ale v roce 1867, v jednom z klíčových let moderních rakouských, ale i našich dějin. Jako jeden z důsledků prohrané války s Pruskem došlo tehdy k rakousko – uherskému vyrovnání, tedy rozdělení říše na dva celky, rakouské země a Uherské království. Obě části spojovala kromě osoby panovníka jen zahraniční politika a armáda; společný měly také rozpočet, z něhož byly tyto záležitosti financovány. Takové uspořádání státoprávních poměrů neohrozilo privilegované postavení německého národa v rakouských zemích, a proto bylo pro německé liberály na říšské radě přijatelné. Na druhé straně se císař nestavěl proti jejich volání po definitivních konstitučních reformách a úpravě vnitropolitických poměrů. Řešení přinesla na konci roku 1867 tzv. prosincová ústava.
    Rakousko-uherské vyrovnání, završené 8. června 1867 okázalou korunovací Františka Josefa a jeho manželky Alžběty v Budapešti, znamenalo zřetelné opomenutí českých nároků a představ. Národ ho přijal s pocitem trpkého zklamání a snažil se pak ze všech sil a dodejme: v zásadě marně, aby si vymohl jeho revizi. Z hlediska obecného vývoje to bylo ale celkem asi šťastné řešení, které umožnilo klidný vývoj v následujícím půlstoletí. Pro naše téma je důležité, že tak radikální řešení mohl v podstatě provést jen někdo zvenčí – tím byl baron Ferdinand Beust, saský šlechtic, který měl dostatek energie, bezohlednosti apod. Protože se však příliš nevyznal v rakouských reáliích, zvolil si jako svého pomocníka Taaffa, jemuž přiřkl post ministra vnitra. Nutno přiznat, že to byla dobrá volba. Aristokratické kruhy sice želely tohoto kroku, obávaly se, že Taaffe ztrácí budoucnost, že se bude kompromitovat spoluprací s tímto v rakouské politice „novým člověkem“, ale nestalo se tak. Taaffe využil naopak svých známostí s vysokou aristokracií, pomohly mu přirozeně i jeho dobré kontakty s panovníkem a vlastně celou Nejvyšší rodinou, v neposlední řadě i jeho mimořádné znalosti rakouské úřední praxe, zvyklostí, jeho znalost lidí… Tak se stal Beustovi velkou oporou. Když pak Beust zakrátko ještě povýšil a byl jmenován říšským kancléřem a v Předlitavsku se ujala moci vláda Carlose Auersperga, Taaffe se stal náměstkem předsedy, ministrem zemské obrany a správcem policejního ministerstva. Když Carlos Auersperg v září 1868 odstoupil, protože nesnesl, aby s vědomím císaře, ale za jeho zády vyjednával Beust i s českou opozicí, stal se Taaffe prozatímním a v dubnu 1869 definitivním předsedou vlády. Tato vláda však byla nejednotná: měšťanští němečtí liberálové, kteří v ní v zásadě dominovali a kteří dali této vládě také název občanské ministerstvo, stáli pevně na jednoznačném centralistickém stanovisku. Nepřáli si už žádné státoprávní úpravy. Nebyli sice, jak se někdy říká, zásadní nepřátelé českého národa, byli by ochotni k určitým úpravám jazykové či školské politiky, ale jak jsem již řekl, nechtěli za žádnou cenu připustit změny v státoprávním postavení. Menšina v kabinetu, hlavně ministři hrabě Alfred Potocki a Taaffe, byli ale nakloněni vyjednávání s českými představiteli – když pak vnikla roztržka a císař dal za pravdu většině, oba odstoupili.
    V dubnu 1870 se však již uvedený hrabě Potocki stal předsedou vlády, která měla za jednu z priorit právě vyjednávání s českou opozicí a její získání pro spolupráci. Taaffe přijal v tomto ministerstvu opět post ministra vnitra. Za necelý rok, když se jí také nepodařilo najít s Čechy společnou řeč, i tato vláda odstoupila a učinila místo kabinetu Sigmunda Hohenwarta, který vyjednal s českou opozicí tzv. fundamentální články, tedy základ pro české vyrovnání. To se však pro velký odpor ze strany Němců a Maďarů nikdy neuskutečnilo. Češi tehdy vstoupili do ještě zásadnější opozice, tzv. opozice na plné čáře, bojkotovali nejen říšskou radu, ale i český zemský sněm. Tato opozice se později začala lámat, ukazovalo se, že není žádným řešením, že je spíše trucem, ale přesto na ní hlavní představitelé české politiky, zejména František Palacký a František Ladislav Rieger trvali. Jak to dopadlo, uvidíme záhy – teď ale je třeba říci, že Taaffe po odstoupení Potockého vlády se stal místodržitelem v Tyrolsku.
    Nové působiště mu poskytlo poměrně dost klidu, ale on si jistě nemohl stěžovat na nedostatek činnosti. Ze všech sil se snažil zlepšit materiální postavení obyvatelstva, které mu za to bylo upřímně vděčné a oceňovalo i jeho klidnost, mírnost, přátelské vystupování. V určitém ohledu se však Taaffe ocitl přímo v minovém poli. V 60. a 70. letech určovali, jak jsme si již řekli, zásadní politické směřování němečtí liberálové. Ti se stavěli nepřátelsky nejen k požadavkům slovanských národů na větší rovnoprávnost, ale také zaujímali velmi kritická stanoviska vůči katolické církvi, která podle jejich názoru měla příliš velký vliv – a ten se snažili různými zákony omezit. Jenže právě v Tyrolsku měla katolická církev nejsilnější postavení. Taaffe si musel dávat pozor, v něčem jistě s tyrolským obyvatelstvem sympatizoval, sám byl, jak víme hluboce věřící člověk, na druhé straně nemohl jednat proti vládě, jíž byl povinen poslušností, a ostatně také neměl rád žádné krajnosti, excesy, násilnosti. Když se např. jeden katolický kněz v Innsbrucku snažil znemožnit pohřební průvod saského protestantského důstojníka, vystoupil naprosto jednoznačně pro jeho konání, v jiném případě podpořil stavbu protestantského kostela v témže městě, ačkoli katolické duchovenstvo to nechtělo dovolit. Takové vystupování v duchu tolerance a spolupráce mezi jednotlivými náboženskými vyznáními si získalo úctu rakouského obyvatelstva, dozvěděl se však o tom i berlínský císařský dvůr, který byl Taaffovým počínáním velice potěšen a i později ho velice podporoval.
    Taaffovo působení v Innsbrucku mělo z našeho českého hlediska ještě jeden podstatný význam – tam totiž poznal prof. Eduarda Alberta, vynikajícího lékaře, chirurga, profesora na tamější univerzitě. Albert se stal jeho osobním lékařem, vlastně by se dalo říci, rodinným lékařem. Když potom Taaffe odešel do Vídně, zakrátko tam dorazil i Albert, který převzal stolici chirurgie na vídeňské lékařské fakultě. Albert byl nejen lékař, vědec, ale také spisovatel, který např. sestavil a přeložil dva výbory české poezie do němčiny, mecenáš a podporovatel českých umělců a vědců. Díky svým stykům s Taaffem a dalšími lidmi z jeho okolí mohl pro chudou českou společnost a českou kulturu mnoho udělat.
    V Innsbrucku zůstal Taaffe poměrně dlouho, do roku 1879. Pak ho císař opět povolal do Vídně. Abychom to pochopili, je třeba se opět vrátit k obecným rakouským dějinám.  Jak jsem již několikrát uvedl, vůdčí politickou i intelektuální silou druhé třetiny 19. století v Rakousku byli němečtí liberálové. Česká historie k nim nebyla příliš milostivá, odsuzovala je, zavrhovala, přitom vlastně ale také vůbec neznala – tento stav se hned tak nezmění. V každém pádě si už dnes můžeme říci, že dali našim zemím i mnoho dobrého, např. ve své době velice kvalitní školství, z jehož tradic žijeme dodneška, je především jejich dílem. Měli ale také záporné stránky, netolerantnost národnostní, přezíravost kulturní apod. Císař je snášel, nic jiného mu jako konstitučnímu panovníkovi ani nezbývalo, ale moc rád je také neměl. V roce 1878 mu ale sehráli jeden ošklivý kousek, kvůli němuž na ně úplně zanevřel. V důsledku válek Ruska a balkánských národů proti Turecku vznikla možnost, že Rakousko-Uhersko anektuje oblast Bosny a Hercegoviny. Dnes víme, že nebylo o co stát, že pronikání Rakousko-Uherska na Balkán přispělo k jeho rozkladu, k zesílení mezinárodního napětí a nakonec i k vypuknutí I. světové války, ale to opravdu nemohl tehdy nikdo tušit. (Nebo tušit to možná mohl…) V každém případě ale takový krok musel udělat ohromnou radost stárnoucímu císaři, který dosud žádnou válku nevyhrál, spoustu zemí už ztratil – a teď měl šanci se zaskvít opět jako „po všechny časy rozmnožitel říše“. Navíc v roce 1878 slavil 40. výročí nastoupení na trůn. Mohl dostat lepší dárek? A představte si, ti Němci mu ho nepřáli. Tvrdili, že takové tažení bude stát mnoho peněz, že se jen zvětší počet slovanského obyvatelstva, jímž jednak pohrdali, jednak se ho obávali, navíc si stěžovali, že jednání o připojení Bosny a Hercegoviny probíhala v diplomatickém utajení a bez vědomí rakouského parlamentu. To vše byla pravda a oni navíc si netroufali se postavit naprosto jednoznačně proti císaři, ale jeho zlobily i jejich poznámky, prozrazující malé nadšení. Navíc liberálové se dostali i do řečí i kvůli něčemu jinému. Od roku 1873 panovala v Rakousku a vlastně v celé Evropě krize, deprese, prostě výrazně zhoršené hospodářské poměry – za ně úplně nemohli, šlo o hlubokou strukturální krizi. Jenže oni jí přece jenom napomohli svým sklonem ke korupci, k nejasnému hospodaření, k zneužívání informací a přehnané spekulaci. Soudobý pozorovatel o tom napsal: „Ústavní strana dělala v parlamentě burzovní obchody, na burze politiku, natolik propojila burzu a politiku, že ani pro nejcvičenější oko nebylo snadné najít hranice. Politikové stavěli železnice, burziáni zakládali banky, vzájemně si pomáhali a podíleli se na kšeftech… jednou potřebovala vládnoucí strana podporu finančníků, brzy nato potřebovali finančníci podporu říšské rady. Poslanecká sněmovna nakonec sestávala jenom ze správních radů různých bank a železnic.“
    Když ministrprezident Adolf Auersperg (bratr již zmíněného Carlose) byl unaven vládnutím a žádal, aby mohl položit svou funkci, císař mu nebránil. Pokusil se ještě domluvit s hlavním představitelem liberálů – Eduardem Herbstem, ale jejich vzájemná komunikace vázla. Proto jmenoval v podstatě provizorní kabinet Karla Stremayra, v němž místo ministra vnitra zaujal Taaffe. V podstatě měl za úkol vyjednávat nový kabinet a „udělat volby“, což v praxi znamenalo ovlivnit jejich výsledky. To se běžně dělalo. Taaffe věděl, že realizovat své (a císařovy) cíle může jedině tehdy, když oslabí německé liberály a získá hlasy jejich protivníků. Věděl, že klíč spočívá v Čechách.
    Nejprve se zaměřil na šlechtu, tedy na velkostatkáře. Ti volili v samostatné kurii, volební geometrie jim zajišťovala zhruba třetinu všech poslaneckých míst. V Čechách se vytvořily dvě strany mezi velkostatkáři, ústavověrní, kteří šli s německými liberály, a historický velkostatek – tedy ti, kteří jako třeba Schwarzenberkové spolupracovali (když se jim to hodilo) s českými měšťanskými politiky. Zatím bylo zvykem, že kdo vyhrál, bral vše, a protože německých šlechticů bylo více, zastupovali velkostatkářskou kurii jen oni. Taaffe ale dohodl, aby ústavověrní velkostatkáři přenechali 10 mandátů v kurii velkostatků svým konkurentům. Jednoduše zdůrazňoval, že je to přání koruny – a uspěl! Od českých šlechticů si pak dal potvrdit, že přijmou mandáty a jednání říšské rady se skutečně účastní. (Dosud totiž jednání říšské rady bojkotovali.) Dále jednal i s českými měšťanskými politiky, kteří začali také nahlížet, že jejich dosavadní, tzv. pasivní politika nikam nevede. Přáli si od Taaffa nějaké záruky, že budou splněny jejich požadavky – Taaffe s nimi jednal velice přátelsky, ale nic jim nezaručil. Vysvětloval jim, že musí prostě přijít na říšskou radu a to, co budou potřebovat, si musí vyjednat, vybojovat… Nakonec i v jejich případě dosáhl svého.
    Volby samy skončily značným oslabením liberální strany, která ztratila 49 mandátů. Představovala nicméně stále ještě velkou sílu, oslabovanou ovšem rovněž velkou nesvorností. To Taaffovi ale jen vyhovovalo. Nechtěl vládnout proti německým liberálům, nepřál si jen, aby mu diktovali – zrovna tak si nepřál, aby se dostal do područí většiny jejich protivníků. Svou politiku mohl nejlépe prosazovat za předpokladu, že říšská rada bude rozdělená na zhruba stejně velké tábory, které by se navzájem držely v šachu. Pak by s pomocí různých nezařazených („divokých“) či jen méně disciplinovaných poslanců mohl vytvářet většiny k prosazení svých záměrů. Toho, jak již řečeno, by nedosáhl bez získání poslanců z Čech. Tento tah je obecně považován za jedno z jeho největších vítězství.  Uznával to i císař, který v trůnní řeči (7. října 1879) se hned na jejím počátku, tedy na významném místě, výslovně zmínil o „poslancích mého království Českého“, kteří „s úplným zachováním právního svého přesvědčení a bez ohledu na k různosti názorův, v plném počtu vstoupili na půdu společného jednání“, v čemž spatřoval první krok k všeobecnému smíření. V stejném, smiřujícím duchu císař svou řeč i končil, když prohlásil, že „Rakousko bude ochranným štítem práv svých zemí a národův v jejich nerozlučném a jednotném svazku“ a „trvalým příbytkem práva a pravé svobody“. V střední části trůnní řeči, kterou věnoval národohospodářským otázkám, se zmínil mj. o nutném zvelebení domácí práce, zlepšení situace živnostnictva, reformě živnostenského řádu, úpravě dělnických poměrů, zákonu proti lichvářům a dalších podobných opatřeních. I to byla velmi důležitá slova, která měla předznamenat další vývoj v Rakousku.
    V říšské radě se pak skutečně vytvořily zhruba dva stejně velké tábory. Na levici seděli němečtí liberálové, pravice byla složena z německých klerikálů a z polského a českého klubu, které se skládaly kromě měšťanských poslanců i z představitelů aristokracie. Hlavním sporným bodem hned na začátku byl branný zákon, zaručující během následujících deseti let stabilní zvýšení stavu armády na 800000 mužů bez každoročního schvalování počtu rekrutů, ležel hlavně na srdci císaři – byl přesvědčen, že to vyžaduje velmocenské postavení monarchie, chtěl udělat dojem na svého nového spojence – německého císaře; ostatně vojenské a zahraniční záležitosti ho maximálně zajímaly a většinou také patřily do sféry jeho svrchovanosti. Přitom každoroční povolování počtu rekrutů normálně představovalo jedno ze základních práv parlamentu, který se mohl zříci v prospěch císaře jen dvoutřetinovou většinou. Tu nebylo možné získat jen hlasy pravice, bez podpory značného množství německých liberálů, které Taaffe sevřel pěkně do kleští – na jedné straně by rádi podpořili svrchovanost parlamentu, své ústavy, ale na druhé straně jim záleželo, co si o postavení Rakouska na mezinárodní scéně budou myslet v Evropě a speciálně v Německu. A otevřeně si znepřátelit panovníka také nechtěli. Nakonec Taaffe zvítězil, použil k tomu i právo panovníka rozšiřovat počet členů panské sněmovny (druhé sněmovny, jakéhosi senátu). Císař najmenoval osoby, které dávaly záruku správného hlasování – a bylo to!
    Je asi správné se nyní pokusit shrnout Taaffovy politické zásady.  Taaffe vystupoval vždy jako obhájce zájmů svého císaře, které ovšem ztotožňoval se zájmy státu. Tento pohled na svět, pohled do značné míry „z výšky“, mu přirozeně nedovolil podléhat nacionálním a stranickopolitickým vlivům. Usiloval proto o co největší nadstranickost, smiřování či vyrovnávání protikladů.
    Na první pohled postupoval značně jednoduše, neměl žádný pevný program a cíl, řešil vždy jen bezprostředně se ohlašující problémy („Nezatarasoval si cestu tvrdohlavým lpěním na zásadách.“), improvizoval, „vytloukal klín klínem“ – což se zesměšňovalo zejména na konci jeho působení jako „fortwurstlování“ (fortwursteln – česky snad „vuřtlování“ – v této podobě se používalo v pozdějším československém parlamentu). Svým způsobem je pravda, že Taaffe se nedovolával velkých vůdčích myšlenek – a bylo jistě jeho štěstím, že ani nemusel. Ústavní vývoj se ustálil, žádné experimenty se nezdály v podstatě možné. Zda tomu bylo dobře, je druhá otázka, ale tehdy bylo v každém případě jasné, že i největší kritici dosavadního ústavního pořádku ho přijali nebo se s ním aspoň smířili. Uklidnění se objevilo i v zahraničně politické oblasti. Ve střední Evropě, na svých jižních, západních a severních hranicích, se nemohlo Rakousko angažovat a na Balkáně byl po Berlínském kongresu zatím také ještě klid. Rakousko navíc svou bezpečnost a zahraničně politické působení zajistilo smlouvou s Německem, jejíž význam přesáhl přirozeně i do vnitřní politiky.
    Vedle toho se ale Taaffe dal získat pro značně novátorskou sociální politiku, zaměřenou na podporu neprivilegovaných středních tříd, zejména živnostnictva, a na disciplinaci a uklidnění dělnictva prostřednictvím represivních opatření i sociálního zákonodárství. Tato politika souvisela s celkovým dobovým odklonem od liberalismu, který se projevoval velmi výrazně mimo jiné i v sousedním Německu, s nímž bývá Rakousko přirozeně nejčastěji srovnáváno. Postup Taaffovy vlády byl však odlišný od Bismarckovy politiky a v mnohém ohledu skutečně osobitý.
    Tato politika, předjímající snahy o vytvoření sociálního státu, přitom samozřejmě měla především udržet vnitřní stabilitu státu současného. Tomu sloužila i Taaffova politika v národnostní oblasti. Žádný národ nesmí být tlačen ke zdi, zněl jeho velmi často užívaný i citovaný výrok. Přitom jistě neusiloval o provedení nějaké úplné národní rovnoprávnosti, ostatně jistě těžko definovatelné. Co měl Taaffe na mysli, se dá snad nejlépe pochopit na základě toho, co jednou, v prosinci 1879, na toto téma řekl českému poslanci Karlu Adámkovi: … „praktické provádění národní rovnoprávnosti nepojímám tak, že by ku podporování národního vývoje všech národů této polovice říše mělo býti používáno stejných prostředkův a přinášeno stejných obětí. Představuji si to tak: jistý otec má více synů různého stáří a má všechny stejně rád. Stůl pro všechny stejně přistrojil, ale všichni nepotřebují a nemusí k jich zdaru jísti stejné množství všech jídel.“ Tato slova by se jistě dala také interpretovat ve smyslu, „kdo má hodně, dostane ještě víc…“, ale tak tomu skutečně nebylo. Rozvoj českého školství v 80. letech slouží jako dostatečný důkaz Taaffovy upřímnosti.
    Konečně za zmínku stojí i osobní vlastnosti ministerského předsedy, protože i ty měly nemalý podíl na úspěchu jeho politiky. O jeho mimořádných schopnostech vyjednavače a smiřovatele byla již řeč; jakkoli však v soukromí dokázal přesvědčovat a argumentovat naprosto mimořádným způsobem, nevynikal kupodivu ani zdaleka jako řečník na veřejnosti. Byl pověstný svým humorem a vtipem, schopností zeslabovat napětí, snad by se dalo říci „odpolitizovat“ některé situace. Ne nadarmo právě od něj pochází výraz „nepolitická politika“, dodnes používaná českými politiky včetně TGM.
    Taaffe žádný velký problém rakouské monarchie nevyřešil. Spíše je odsouval, neutralizoval, v každém případě nedovolil, aby propukly s veškerou silou. Možná právě proto byl tak úspěšný. V době jeho vlády se však nepochybně posílil právní stát a parlamentní režim.
    Všechny charakteristiky Taaffovy politiky a celkové orientace se vyvinuly až v průběhu jeho vlády, zpočátku nebylo nic jasné. Taaffe nastupoval s devízou, že jeho vláda má být nadstranická, že chce prostředkovat, spojovat. To dokazovalo i složení vlády, do níž přijal zástupce liberálů Stremayr (spravedlnost, školství), německého konzervativce hraběte Julia Falkenhayna (orba, tedy zemědělství) i Slovany – Aloise Pražáka i Floriana Ziemialkowského („ministr pro Halič“ – „krajan“).
    Němečtí liberálové si měli vzít ponaučení z postupu schopného ministerského předsedy, ale neučinili tak. Bojovali stále proti „nadstranické“ vládě tak dlouho, až Taaffeho dotlačili do náruče pravice, k níž měl ministerský předseda sice od začátku blízko, ale nechtěl se na ni výlučně spoléhat. Tak se z nadstranické vlády sice nevytvořila vláda ryze nebo příliš stranická – Taaffe mnohokrát prohlásil, že nechce vládnout proti Němcům, ale ukázalo se, že může docela dobře vládnout bez nich. Na druhé straně se potvrdil předpoklad, že pravice se stane vládní většinou. To se nakonec projevilo i v několika rekonstrukcích vlády roku 1880 a 1881. Nejdůležitější byl nakonec odchod Karla Stremayra, nejvýznamnější postavy německých liberálů (i když ti se na něj už stejně zlobili) v létě 1880 a příchod Juliana Dunajewského na ministerstvo financí v téže době. Dunajewski byl vedle Taaffa nejsilnější postavou kabinetu, dal po dlouhé době do pořádku státní rozpočet, který na konci svého působení v letech 1889 a 1890 dostal dokonce do výrazného přebytku. Dunajewski měl výdaje i příjmy pevně v ruce, nebál se dokonce zvyšovat daně. Jeho propozice obhajoval v poslanecké sněmovně většinou český poslanec Karel Mattuš.
    Co získal český národ v době Taaffově? Od změněné orientace své politiky si mohla česká společnost zprvu hodně slibovat, na postavení národa a země v rámci Rakouska se nakonec však příliš mnoho nezměnilo. Za hlasy českých poslanců, podporujících vládu za všech okolností, se Čechům dostalo jen několika málo ústupků - "drobečků", jak se později ironicky říkalo. K nejdůležitějším z nich patřila Stremayrova jazyková nařízení, která v Čechách a na Moravě zrovnoprávnila český jazyk s německým v tzv. vnějším styku, tzn. ve styku veřejnosti s úřady. Další úřední jednání byla vedena i nadále jen německy. Zřejmě nejvýznamnější koncesi českým požadavkům představovalo rozdělení pražské univerzity podle vyučovacích jazyků na českou a německou v roce 1882. (Obdobným způsobem byla roku 1869 rozdělena pražská technika.) To tedy znamenalo, že k získání celého vzdělání, včetně vysokoškolského, stačila od této doby už jen znalost češtiny. V těchto ústupcích však skutečně význam pasivní politiky nespočíval. Předně se změnil vztah národa ke státu. Už bylo možno udělat kariéru ve státních službách a nevyčlenit se přitom z aktivních vrstev národa. I politici se museli změnit. Když byl český národ v opozici, stačilo každému politikovi, aby zahlaholil na nějaké schůzi, dal se zvolit – a potom odmítl mandát přijmout. Nic se od něj nečekalo, nic nemusel umět. Jenže když naši poslanci zasedli do lavic říšské rady, začali se náramně divit, co je vlastně třeba znát, že poslanec musí být odborníkem v národohospodářských záležitostech, že musí znát školskou a jazykovou problematiku, že musí znát alespoň něco ze zemědělství atd. atd. A navíc bylo třeba mít konexe, udržovat styky a získávat si podporu pro vlastní návrhy, nebo s ní jaksi kupčit… Konečně i stát musel chovat jinak, nemohl již např. tak přehlížet oprávněné požadavky na zřizování českých středních škol.

Co se nejvíce změnilo za Taaffovy vlády? Za největší odvrat od liberálních zásad v Rakousku se považují živnostenské novely, které mj. revidovaly živnostenský řád z roku 1859, a s nimi spojené počátky sociální politiky.
    V podmínkách obchodní a živnostenské svobody vítězili nejen ti, kteří měli nejvíce schopností, ale i ti, kteří měli nejvíce kapitálu a nejméně skrupulí. Tak se to alespoň zdálo těm, kdo v konkurenčním boji podlehli nebo neudrželi tempo s vítězi. Těmto názorům přitakávali představitelé konzervativních a klerikálních kruhů, kteří se domnívali, že společnost potřebuje návrat k solidnosti a solidaritě a jiným ctnostem předkapitalistického věku. Společnost, která nebrala na vědomí imperativy křesťanské lásky k bližnímu a rozdělovala se na úzkou elitu mocných a bohatých a masy zoufalého, věčně závistivého obyvatelstva, nemohli považovat za stabilní. Využili proto svého postavení v zákonodárných sborech i exekutivě a pokusili zlepšit postavení dělnictva, především se ale rozhodli posílit nižší střední vrstvy, jejichž váha ve společnosti a veřejném životě měla být výrazně zvýšena.
    S těmito návrhy přicházeli šlechtici jako Lev Thun, Egbert Belcredi, bratři Liechtensteinové či intelektuálové jako Karl v. Vogelsang, Rudolf Meyer; jejich schůzky a porady se konaly často v nádherném prostředí českých a moravských zámků, v žádném případě však nešlo o fantazie či teoretizování odtržené od života. Aktuální přídech těmto plánům dodával i zájem o podchycení vrstev poměrně nezámožných, ale stále samostatných výrobců, kteří se za určitých podmínek (tedy v závislosti na výsledcích volební reformy) zapojit do politického boje.
    Co však pro politiky z říšské rady nebo vládní úředníky bylo záležitostí politické taktiky či světového názoru, znamenalo pro tyto vrstvy přímo existenční otázku. Rozhodování se pak snažily ovlivnit různé spolky svými rezolucemi a návrhy, ve vídeňských předměstích se konaly schůze, jejichž účastníci vášnivě obhajovali přednosti starého řemesla a brojili proti fabrikám, živnostenské svobodě a Židům, v nichž spatřovali samo ztělesnění kapitalismu.
    Vláda ale neměla tak naspěch. Na začátku předložila osnovu, která měla zlepšit dělnické poměry zavedením kontrolní instituce živnostenských inspektorů (příslušných pro kontrolu továren) a zlepšením fungování živnostenských pomocnických pokladen. Takové řešení se ale pravici v říšské radě nelíbilo, proto Taaffe dal tento návrh stáhnout a říšská rada zavedla živnostenský výbor, který se měl zabývat otázkou obsáhlé živnostenské reformy. Tento výbor, v němž měl hlavní slovo hrabě Egbert Belcredi, se rozhodl vypracovat vlastní verzi předlohy, která měla revidovat převážnou část živnostenského řádu z roku 1859. Tato revize se týkala především oddílů o nastoupení a provozování živností a o společenstvech. K dosavadním kategoriím koncesovaných a svobodných živností přibyly ještě živnosti řemeslnické. Přesnou definici přenechal výbor dalšímu ustanovení ministerstvu; prozatím je charakterizoval jako ty, které vyžadují zručnost, získanou na základě výcviku v živnosti vyučením a dalším zaměstnáním. U těchto řemesel se nevyžadovala koncese, ale průkaz způsobilosti, působící jako „svrchovaně potřebná ochrana poctivé práce proti soutěži a laciné a špatné výrobě, ochrana proti nezkušenosti, nedostatečnému umění a vědění, jakož i lehkomyslnosti při nastoupení živnosti, jakož i ochrana spotřebitelů, kupujících před nesolidním zbožím.“ Do této kategorie ale nespadaly živnosti obchodní.
    Závislost živností na kapitálu zeslabovaly ještě další zákony, zejména zákon proti lichvě, který nahradil dosud platný zákon č. 62 z 14. června 1868, jímž se rušila všechna omezení v poskytování úvěrů. Pomoci měl rovněž i nový exekuční řád, chránící malého dlužníka před libovůlí exekutorů.
    Další opatření mělo zajistit stabilitu rolnického majetku prostřednictvím zákazu dělitelnosti jejich statků. Tento značně kontroverzní zákon, zpochybňovaný i mnoha rolnickými vůdci (zejména z Čech), byl přijat již v pozdní době Taaffovy vlády 1. dubna 1889.
    I liberálové dospěli k názoru, že hospodářská a sociální situace vyžaduje určité reformy a že ve vlastním zájmu, s ohledem na voliče, by neměli toto téma přenechávat jen vládnoucím konzervativcům. V prosinci 1882 proto vystoupili s rozsáhlým souborem zákonodárných iniciativ, mj. prosazovali omezení denní práce dětí, mladistvých a žen, regulaci zdravotní péče v továrnách a dílnách, zavedení továrních a živnostenských inspektorů, povinné úrazové a nemocenské pojištění či reformu domovského práva. Také navrhovali, aby se svolala velká parlamentní anketa k prozkoumání agrárních poměrů a získání statistických dat; teprve na tomto základě se mělo stanovit jak zachránit selský majetek. Sněmovna tento návrh odkázala k projednání živnostenskému výboru, kde také spolehlivě uvízl. Ani návrh Georga v. Schönerera a jeho skupiny, zaměřený rovněž na zaměstnávání mladistvých dělníků a žen, délku pracovní doby či otázku nedělního klidu, nečekal lepší osud. Železný kruh pravice si chtěl zachovat iniciativu. Nejprve se vláda rozhodla zabývat situací horníků, protože v dolech docházelo k nejvíce stávkám a krvavým střetům. 15. prosince 1882 předložila návrh zákona, který obsahoval ustanovení o zaměstnávání žen a mladistvých, dále o pracovní době a nedělním klidu v hornictví. Minimální věk pro přijetí do dolů měl být 14 let, děti od 12 let mohly ale pracovat na povrchu. (Hrabě Wurmbrandt měl při příležitosti projednávání tohoto zákona obavu, že sněmovna svými humánními zákony poškozuje zájmy dělnictva, např. dětem by prý bylo lépe při práci na zdravém vzduchu než v dusném vzduchu školy.) Maximální trvání pracovní doby nemělo při délce šichty 12 hodin překročit 10 hodin. Nedělní klid měl začít mezi 4 a 6 hodinou a trvat do pondělka stejnou dobu. Za rok a půl byl zákon přijat a sankcionován (21. června 1884, č. 115 ř. z.). Jeho důležitost vyplývala z toho, že tak byla poprvé normována délka pracovní doby pro dospělé dělníky a zaveden nedělní klid. Délkou pracovní doby a zaměstnáváním žen, mladistvých a dětí se zabývala i tzv. druhá novela živnostenského řádu, tj. zákon č. 22 ř. z. z 8. března 1885. V živnostenských provozech mohly pracovat děti již od 12 let, do 14 let měly pracovat jen 8 hodin, do továren mohly nastoupit děti až 14leté a do 16 let měly vykonávat jen lehčí práci, která neškodila jejich organismu a ne déle než 11 hodin. Uvažovalo se také, zda by se měla nějak omezit práce žen – s ohledem na moderní dobu, popřávající ženám více svobody než kdykoli předtím, to bylo těžko možné, tím spíše, že pro ženu by byl největší trest, kdyby nemohla živit svou rodinu. A tak jen šestinedělky měly začít pracovat až 4 týdny po porodu, a to ještě na základě lékařského vysvědčení, v továrnách a na stavbách (zvláště železničních) se ženám zakazovalo pracovat v noci (tj. mezi 8. hodinou večerní a 5. hodinou ranní); konečně ministerstva obchodu a vnitra měla stanovit, jaká zaměstnání jsou pro ženy škodlivá. Práce dospělých mužů neměla přesáhnout 11 hodin. Novela rovněž obsahovala ustanovení o nedělním klidu, byť ne tak striktní jako hornický zákon.
    Od samého začátku se uvažovalo o tom, že všechny sociální zákony budou mít jen cenu papíru, na němž byly vytištěny, pokud se nevytvoří orgány, pověřené kontrolní činností. Po vzoru jiných evropských států tedy i v Rakousku přijat zákon č. 117 ř. z. z 17 června 1883, který zaváděl instituci živnostenských inspektorů. Tito zaměstnanci ministerstva obchodu měli právo vstupovat do závodů, podrobených jejich dozoru, vyžadovat na zaměstnavateli všechna potřebná vysvětlení a odstranění případných závad. Pokud by zaměstnavatel závady ihned neodstranil, bylo jejich povinností oznámit tuto skutečnost u živnostenského úřadu (tedy okresního hejtmanství). Jiné pravomoci (např. pokutovat zaměstnavatele apod.) neměli, museli však zachovávat mlčenlivost ohledně všeho, co v závodu viděli, a nesměli přijímat žádné dary ani pohoštění. Monarchie byla rozdělena na 9 obvodů, v jejichž rámci působil vždy jeden tovární inspektor. Za těchto podmínek nemohl inspektor mnoho dokázat. O to ale také šlo. Ačkoli živnostenští inspektoři neměli velké (vlastně žádné) pravomoci, obávali se továrníci, že jim tato instituce bude dělat potíže. Proto byla pro jistotu držena v rudimentární podobě. Až v 90. letech se počet obvodů zvětšil (na 16) a inspektoři dostali pomocníky.

Jaký byl vlastně konec Taaffovy epochy? Taaffe spolupracoval, jak již bylo řečeno, s tím železným kruhem pravice. Ten ale zdaleka nebyl tak pevný, jak by se zdálo, projevovaly se v něm různé rozpory, které se překonávaly jen s obtížemi a za cenu velkého přemáhání. Již od počátku naléhali klerikální Němci na úpravy velmi moderních liberálních školských zákonů, přáli si např. zvýšení vlivu církve a zkrácení školní docházky – aby děti mohly více pomáhat v hospodářství. To bylo pro české politiky naprosto nepřijatelné, když se jindy oprávněně chlubili vzdělanostní úrovní národa a chválili všechny, kdo se na tom podíleli. Navíc výslovná podpora požadavku katolické církve v národě, který stále více slavil Mistra Jana, nebyla zrovna nejpopulárnější. Ale nemohli rozbít koalici, protože jinak by přišli k veslu opět němečtí liberálové. A tak se zaťatými zuby hlasovali pro tuto úpravu. Ale nespokojenost postupně vzrůstala, tím spíše, že Taaffe žádné velké ústupky Čechům nedaroval – nutno ovšem přiznat, že jim je ani nesliboval.
Konec Taaffovy vlády začal zase v Čechách, kde od poloviny 80. let probíhal zápas mezi staročeskou a mladočeskou stranou. Rozdíly mezi nimi nebyly tak velké, obě strany se považovaly za celonárodní, ovšem zatímco staročeská se zaštiťovala svými „výtečníky“, tj. Palackým a Riegrem a spoléhala na spolupráci se šlechtou a církví, orientovali se mladočeši spíše na radikalizující se rolnictvo, nespokojené z důsledků hospodářské krize, revoltující mládež a nespokojené učitele. Mladočechům se také dařilo budit dojem, že nejsou spojeni s ostatními stranami železného kruhu pravice. 
Nepřátelství mezi staročechy a mladočechy přešlo z latentní fáze opět do otevřeného boje v květnu 1887. Indiskrecí Eduarda Grégra se redakce Národních listů dozvěděla o opravdu nešťastném výroku F. L. Riegra: „Když se nám nepodařilo vymoci svá práva jedním rázem, pasivním odporem, musíme nyní je sbírati po drobtech, i kdybychom ty drobty sbírati měli pod stolem.“ (Když jsme pod stolem, nedivme se, že do nás kopají, komentoval tento výrok ještě Grégr.) Publikování této bezděčné poznámky 12. května v Národních listech zasadilo Riegrově prestiži těžkou ránu. Vzniklé situace využili mladočeši k rozpoutání další bezohledné kampaně. Staročeši odpověděli nejprve organizačním opatřením, rekonstrukcí poslaneckého klubu, přičemž do nového se nedostali Eduard Grégr, Václav hrabě Kounic, Emanuel Engel a Jan Vašatý. Ti potom v lednu 1888 ustavili vlastní klub, byli přitom ale posíleni Gabrielem Blažkem, Janem hrabětem Lažanským a Josefem Heroldem, kteří v doplňovacích volbách zvítězili nad staročeskými konkurenty. To, že všechny doplňovací volby dopadly takto, bylo rovněž nepochybným znamením.
Rieger si ovšem také cítil, že aktivní politika nedosáhla výsledků, jaké celý národ i on sám očekával, což mladočeskou agitaci nesporně usnadňovalo. Obrátil se proto dokonce i na císaře a žádal ho o podporu, naznačoval, že když rakouský stát nevyjde českému národu vstříc, je možné, že jejich místo zaujmou živly radikálnější, útočnější… To ale neměl nikdo v úmyslu. Se svými protivníky si musíte poradit sami, sdělil Riegrovi panovník.
Nakonec Taaffe vyzval staročechy a německé liberály k jednání o národním smíru v Čechách. Tyto rozhovory byly zahájeny v lednu 1890. Jejich podstata byla shrnuta v bodech, punktech (proto punktace), které znamenaly úpravu veřejné správy v Čechách (revize obvodů okr. a kr. soudů, OŽK) podle nár. kritérií. Tak se vytvářely předpoklady pro rozdělení země na dvě území, české a německé, přičemž se tvrdilo, že Němci by v těch českých oblastech měli více práv než Češi v německých. Němci proto slavili punktace jako velké vítězství, česká veřejnost je však pod vlivem mladočechů zamítla. Tím byl i zpečetěn osud staročechů, kteří se jako strana fakticky rozpadli. Železný kruh pravice dostal těžkou ránu.
Taaffovi se však podařilo ještě dále fungovat, musel ovšem německým liberálům činit stále větší ústupky. Padl až 1893, když se rozhodl předložit návrh volební reformy, zavádějící fakticky všeobecné hlasovací právo. To jeho kolegové i nepřátelé nesnesli. VHP však bylo přesto zavedeno o několik let později. To už Taaffe ale nežil.

autor textu:
Prof. PhDr. Jiří Pokorný, CSc.

autorka zápisu: Šárka Lesná, fotografie: Karel Viták

Bartolomeo o.s.