UVODO NASARCHIV

Svatojánské Klatovy
aneb o tom, jak asi mohli obyvatelé Klatov sledovat cestu Jana Nepomuckého ke svatořečení

            Sv. Jan Nepomucký, nová hvězda vycházející na světeckém nebi barokních Čech, postupně upoutal pozornost celého Království, tedy i královského města Klatov. A jako na naprosté většině českého území lze tento zájem datovat až do doby pobělohorské, tedy do období návratu obyvatel Bohemie do katolické církve.
            Jistě již dávno v husitských bouřích zapadlo u Klatovanů v zapomnění, že jim kdysi sám Jan z Pomuku ve službách pražského arcibiskupa vyhotovil či potvrdil některé písemnosti. I kdyby tato paměť přetrvávala, nikdo by během 17. století nehledal v arcibiskupově úředníku a pomocníku Janovi onoho Jana, kterého provázela pověst svatého mučedníka, utopeného ve Vltavě pro nevyzrazení zpovědního tajemství. Panovalo totiž mylné přesvědčení kronikáře Hájka z Libočan (1541), že namísto jednoho historického Jana existovali Janové dva, oba utopení ve vltavských vodách v Praze, ovšem s desetiletým časovým rozdílem (1383, 1393). Hájek omylem rozdělil jediný životní osud ve dvě postavy, které až pozdější historici dokázali opět spojit v jednoho jediného muže, jenž ve skutečnosti zemřel 20. března 1393 a jehož tělo odpočívá dodnes v přenádherném náhrobku pod gotickými klenbami pražského dómu. Tento muž dle našeho soudu i soudu renomovaných historiků je hoden označení za svatého mučedníka a jako takový může být uctíván, byť otázka zpovědi jakožto příčiny jeho smrti není doposud s úplnou jistotou vyřešena.
            Vraťme se však do barokních představ. Jasným favoritem katolických ctitelů byl zpovědník Jan umučený údajně 16. máje r. 1383. Předpokládáme, že posvátná pověst o tomto muži se donesla do Klatov už někdy během třicetileté války (1618-1648), a to zřejmě z jeho rodiště Nepomuku. Vazby mezi oběma geograficky blízkými městy lze hledat v různých oblastech, včetně oblasti církevní, protože od doby reorganizace pražské arcidiecéze za kardinála Harracha (1623-1667) obě místa spadala do stejného vikariátu. Stávalo se proto, že pokud byl klatovský děkan vikářem tohoto okrsku, mohl zasahovat také do církevních záležitostí nepomuckých. Je nepravděpodobné, že by si přitom nepovšiml, že na místě mučedníkova legendárního rodného domku dal od r. 1639 místní šlechtický pán František Matyáš hrabě ze Šternberka († 1648) budovat svatyni, která sice v konečném výsledku byla zasvěcena zpovědníkově jmenovci Křtiteli, ale „neoficiálně“ bylo všem jasné, že se kostelíkem připomíná památka Johana Nepomuckého. To ostatně dokládal i zpovědníkův obraz od slavného Škréty, umístěný v nástavci hlavního oltáře chrámku.
            Velice pravděpodobnou vazbu mezi Klatovy a Nepomukem v šíření svatojánské úcty spatřujeme v osobě proslulého jezuitského kněze Albrechta Chanovského, který jako lidový misionář procházel jak Nepomuckem, tak Klatovskem, v Nepomuku rád a opakovaně pobýval u činorodého děkana Kašpara Drauškovia († 1658) a v Klatovech se zasloužil o zřízení stálé jezuitské komunity (1636), která byla krátce před jeho skonem zařazena mezi koleje České provincie Tovaryšstva Ježíšova (1642). O Chanovském se píše, že navštěvoval Nepomuk nejenom pro přátelství, které jej pojilo s výtečným knězem Drauškoviem, ale také z úcty vůči svatým milým Božím Vojtěchovi a Janu Nepomuckému, jejichž památka žila v městečku i okolí. K Nepomukovi získal vřelý vztah již za svých studií na jezuitských školách v Praze, kdy jednou s otcem navštívil světcův hrob v Katedrále. Z jinošské rozvernosti pošlapal posvátný rov, aby vyzkoušel, co je pravdy na pověsti, že za to ještě téhož dne bude potrestán veřejnou hanbou. A skutečně, když přecházel Kamenný most nad Vltavou, dvakrát spadl do louže a k posměchu všech se vyválel v blátě. V ten moment uslyšel vnitřní hlas, že na tom místě byl onen svatý svržen do řeky. Student se v duchu zastyděl a umínil si napříště mučedníka chovat v náležité úctě. Setrval v ní až do smrti, která jej zastihla v r. 1643 v Klatovech dne 16. května, tedy v den, který se později stal Nepomukovým svátkem.
            Také děkan Drauškovius projevil veliký zájem o svaté patrony Vojtěcha a Jana, což určitě mělo souvislost s jeho touhou všestranně zvelebit jemu svěřenou farnost. Nejspíše na jeho popud byl stavěn svatojánský kostelík a jezuitský spisovatel Jiří Plachý napsal vůbec první rozsáhlejší pokus o životopis Jana z Nepomuku zvaný Fama posthuma neboli Posmrtná pověst (1641). U druhého počinu figuroval zřejmě i Chanovský jako zprostředkovatel. Drauškovius sám pak napsal život sv. Vojtěcha (1643).
Přátelské vztahy a spolupráce mezi Drauškoviem a Tovaryšstvem zřejmě ochladly po Chanovského smrti. Z jezuitských pramenů vyplývá, že na zelenohorském šternberském panství, tedy i v Nepomuku, byli čas od času činní řádoví misionáři z blízkých domů v Březnici a Klatovech. Jejich působení se patrně nepomuckému děkanovi nezamlouvalo, jak dokazují zmínky o sporu, který mezi ním a jezuitskými otci vypukl v r. 1656. Jezuité se prý tehdy zhostili svatojánského kostelíka v Nepomuku, proti čemuž se Drauškovius razantně vzepřel, až celou věc musil urovnávat pražský arcibiskup Harrach. Jelikož se nezachovaly příslušné archiválie, nevíme o rozepři nic bližšího. Není nám známo, kteří jezuité měli o kostelík zájem a k čemu jej mínili využívat. Šlo o jezuity z Klatov? Chtěli se ujmout nově vznikajícího poutního místa a zúročit jeho potenciál? Měli jezuité v úmyslu založit v Nepomuku nový řádový dům? Na tyto otázky zřejmě nikdy nenalezneme odpověď. Víme jen tolik, že svatojánský kostel v Nepomuku zůstal ve správě místních děkanů.
            Od domněnek přejděme k historicky doložitelnému sepětí mezi zelenohorským panstvím a Klatovy na svatojánském poli. Jak známo, začátkem sedmdesátých let 17. století pobýval v klatovské koleji slavný jezuitský historik Bohuslav Balbín (1621-1688). Do jihozápadních Čech přišel poté, co dokončil spis o životě, mučednické smrti a posmrtné úctě námi sledovaného světce (1670/1671). Dílo bylo určeno pro bollandisty, tj. pro tým belgických jezuitů shromažďujících životopisy a legendy všech světců a blahoslavenců, které pak vydávali v monumentálním mnohasvazkovém díle Acta Sanctorum. Balbín latinsky psaný Život blahoslaveného Jana Nepomuckého věnoval také v jednom opisu děkanovi pražské metropolitní kapituly Tomáši Pešinovi z Čechorodu (v únoru 1671). Snad jej chtěl nabídnout jako malou ukázku zamýšlené knihy o dějinách této kanovnické kapituly, jejímž členem údajně sv. Jan Nepomucký byl. K sepsání takové knihy však učený jezuita nikdy nedošel, zatímco jeho svatojánský životopis se dočkal mnoha vydání, ať už v rámci obsáhlejších děl (Acta Sanctorum 1680, Bohemia Sancta 1682), nebo mnohem častěji samostatně, latinsky i v překladech (od 80. let 17. století).
            Balbínův spis se stal nejslavnějším a nejpůsobivějším zachycením svatojánské legendy v baroku. Jezuitský spisovatel dokázal mistrným literárním projevem zachytit Janův příběh, bohužel však pro nedostupnost pramenů neodhalil Hájkovo mylné rozdvojení jedné historické osoby Jana z Pomuku a navíc převzal řadu smyšlených podrobností mučedníkova života ze svatojánské legendy, vytvořené nedlouho předtím svatovítským kanovníkem Janem Ignácem Dlouhoveským z Dlouhé Vsi (1638-1701). Předností Balbínova díla je snaha zasadit Janův život do skutečných historických souvislostí 14. století a také péče věnovaná popisu mučedníkova kultu.
            Zatímco u svatojánského ctitele Dlouhoveského nemáme doloženo, že by při svých několika přátelských návštěvách Klatov šířil úctu ke sv. Janu Nepomuckému (navštívil Klatovy nejprve jako probošt svatovítské kapituly v l. 1674, 1675 a 1676 a později jako světící biskup pražský v l. 1679 a 1697), u Bohuslava Balbína víme, že se svatojánské otázce za svého klatovského pobytu věnoval. Příležitost k tomu dostal v r. 1673. Toho roku navštívil Nepomuk, aby uctil památku blahoslaveného mučedníka Jana. Zastavil se přitom také na Zelené Hoře u hraběte Václava Vojtěcha Šternberka (zelenohorským pánem byl v l. 1665-1708), kterého osobně znal. Hrabě se zeptal historika, zda není v rozporu s církevními předpisy uctívat Jana Nepomuckého, nebyl-li doposud oficiálně prohlášen za svatého. Před nedávnem totiž rozrušil slibně se rozvíjející kult pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka (v úřadu v l. 1669-1675), když při vizitaci Nepomuku kázal odstranit mučedníkův obraz z hlavního oltáře poutního kostelíka. Hrabě se obával, že takový krok by mohl pobouřit zpovědníkovy ctitele, a chtěl proto mít ve věci jasno. Balbín odpověděl ve prospěch svatojánské úcty, přičemž prokázal skvělou znalost církevních předpisů v této materii. Zelenohorský pán byl spokojen, ale pro jistotu ještě patera požádal, aby mu své důvody obšírněji sepsal. Málokdo ví, že touto cestou vznikla vůbec první obsáhlá obhajoba Nepomukova kultu a že byla napsána právě v Klatovech. Balbín ji poslal Šternberkovi dne 23. května 1673.
            Patrně na popud tohoto textu se arcibiskup Sobek začal vážněji zabývat Janem z Nepomuku a možnostmi, jak jej povýšit k úctě oltáře schválené papežským Římem. Ještě téhož roku se proto obrátil na pražské jezuity, aby i oni prozkoumali hlouběji Janovu kauzu. Po arcibiskupově smrti († 29. dubna 1675) se iniciativy ujala pražská metropolitní kapitula pod vedením probošta Dlouhoveského a děkana Pešiny. Výsledkem byl dokument shrnující v deseti bodech doklady, že „blahoslavený muž Jan od nepaměti, ba ode dne své smrti byl od lidu zván svatým, zbožně uctíván a blahoslaveným mučedníkem jmenován“ (14. září 1675). Toto svědectví s žádostí kapituly odevzdal kongregaci posvátných obřadů v Římě kanovník Kryštof baron z Talmberka. Kauza ovšem uvízla na mrtvém bodě. K jejímu probuzení došlo ve svatovítské kapitule ještě v r. 1684 a následně až v devadesátých letech téhož století.
            Vraťme se však ke Klatovům a na začátek let sedmdesátých. Nacházíme tam ještě jednu velmi zajímavou souvislost se svatojánskou úctou. Pražský arcibiskup Sobek tehdy oživil záměry zesnulého kardinála Harracha založit v Čechách nové diecéze a rozdělit tak příliš rozsáhlé území pražského arcibiskupství. Za Harracha vznikla biskupství v Litoměřicích a v Hradci Králové, na podobnou realizaci čekaly ještě jižní a západní Čechy. Na západě mělo být založeno biskupství v Plzni, ale po neúspěšných pokusech arcibiskup Sobek na podzim r. 1670 přesměroval fundační záměr do Klatov a začal jednat s tamní městskou radou o budoucím sídle biskupa. Ačkoliv se jednání protahovala pro odpor klatovských radních, Sobek již vybral vhodného kandidáta na biskupa plánované diecéze. Měl se jím stát hrabě Jaroslav ze Šternberka pocházející z větve Šternberků Holických (vlastnili např. hrad Český Šternberk), tedy z jiné části rodu než zelenohorské. Tajná rada císaře Leopolda I. Sobkova kandidáta jmenovala klatovským biskupem dne 21. června 1671.
            A právě zde nacházíme nepomucenskou souvislost. Na počest jmenovaného klatovského biskupa Jaroslava ze Šternberka sehráli žáci latinských jezuitských škol na Novém Městě pražském vůbec první divadelní představení v historii, které si vzalo za téma životní příběh blahoslaveného Jana Nepomuckého (22. září 1672). Námět hry byl vybrán v souvislosti se zamýšlenou klatovskou diecézí, na jejímž území mělo ležet i světcovo rodiště Nepomuk? Nebo měl hrabě Šternberk zvláštní vztah k hrdinnému zpovědníkovi? I toto jsou otázky, na které bohužel neznáme odpověď.
            Snahy o zřízení klatovské diecéze ustaly se skonem arcibiskupa Sobka a Jaroslav ze Šternberka se později stal druhým biskupem litoměřickým. Klatovy se však časem přece jen dočkaly věhlasu, a to nikoliv pro přítomnost biskupa, nýbrž díky známému mariánskému zázraku, k němuž došlo na klatovském předměstí 8. července 1685. K milostnému krvácejícímu obrazu Madony s Dítětem začaly do Klatov přicházet tisíce poutníků, jejichž návalu nestačily síly místní duchovní správy. Proto se pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna (1675-1694) při své návštěvě poutního města v r. 1688 rozhodl, že zde založí tzv. arcibiskupské kaplanství pro čtyři kněze, kteří by duchovně pečovali o poutníky. Kaplanství vedl vždy jeden z kaplanů jako superior. Je zajímavé, že první tři kaplanští superioři prosluli jako ctitelé sv. Jana Nepomuckého, ovšem nikoliv v Klatovech samotných, nýbrž na svých pozdějších působištích. Byli to Pavel Josef Axlar (v Klatovech v l. 1688-1695), Matouš Josef Nevšeta (1695) a proslavený spisovatel Jan Florián Hammerschmied ze Stodu (1695-1696).
            Všichni tři odešli z Klatov na místa, která byla legendárně nebo i skutečně spojena se sv. Janem Nepomuckým a na nichž se vyvíjel mučedníkův kult. Axlar se v r. 1695 stal svatovítským kanovníkem v Praze, kde zemřel r. 1714 v hodnosti kapitulního děkana. Zasloužil se o rozvoj úcty ke sv. Janu v pražské katedrále. Kněz Matouš Josef Nevšeta se od r. 1695 věnoval všemožnému zvelebování svatojánského kultu v samotném světcově rodném Nepomuku, kde působil jako děkan až do své smrti 26. prosince 1699. Jan Florián Hammerschmied se časem (v r. 1710) dostal na hlavní pražskou faru při Týnském chrámu na Starém Městě, kde také uctíval Nepomuckého, jelikož legenda pravila, že v onom kostele světec kázával. Jedním z dokladů Hammerschmiedovy úcty k mučedníku zpovědního tajemství je oltář, zbudovaný slavným spisovatelem ke světcově cti ve špitální kapli v rodném Stodu, tedy nepříliš daleko od Klatov (1720).
            Netušíme, zda jmenovaní duchovní pěstovali úctu ke světci z Nepomuku již za svého klatovského kaplanování. Takovou úctu lze však předpokládat u řady klatovských děkanů počínaje Jiřím Stanislavem Ridlem, jenž do Klatov přišel v r. 1695 po několikaletém děkanském působení v Nepomuku, kde se svatojánskému kultu zcela jistě věnoval. Za tohoto děkana i za jeho nástupců Kašpara Daniela Špačka a Jana Filipa Würtha (či Wirtha) nepomucenský kult v Klatovech propukl v plné síle. Dokládá to i řada pomníků a památek, které byly ke cti sv. Jana zřízeny ve městě a okolí.
            Sílu tohoto kultu dosvědčí malý chronologický přehled: R. 1699 klatovská městská rada povolila Danieli Nebeskému postavit sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého před Špitálskou branou. Ještě koncem 17. století vznikl Nepomukův obraz na kazatelně klatovského děkanského chrámu a někdy na přelomu století byl v tomtéž kostele vztyčen světcův boční oltář, výtečné řezbářské a sochařské dílo pocházející snad od sochaře Matěje Václava Jäckela. Oltář představuje sv. Jana obklopeného českými patrony Josefem, Vítem, Ludmilou, Norbertem, Vojtěchem, Václavem a Zikmundem. Další světcova památka pochází z r. 1702. Jde o barokní monstranci zdobenou výjevem Nepomukovy apoteózy, dar hraběte Trautmannsdorfa uchovávaný v pokladu děkanského kostela. R. 1705 dal koželuh Jan Pechan postavit na okraji lesa pod Hůrkou u Klatov boží muka, na nichž je dodnes v kamenném reliéfu znázorněn i svatý zpovědník. Rok nato zřídil v jezuitském klatovském chrámu dobrodinec řádu Bedřich Hora z Ocelovic oltářík bl. Jana Nepomuckého s mučedníkovou sochou. Dílo stálo téměř 150 rýnských. V r. 1707 si vyprosil klatovský měšťan Jan Toscano na městské radě povolení vztyčit svatojánskou sochu na sloupu před Loubskou branou a o tři roky později postavili Nepomukovu kamennou statui Jan a Anna Biankonovi, tentokrát na klatovském předměstí na Rybníčkách.
            Jak vidno, světec Jan získal v Klatovech značnou oblibu. Ta měla možná ještě starší kořeny, což se dá předpokládat při uměleckém počinu klatovských jezuitů z r. 1693, kdy řeholníci umístili do svého kostela oltář zdobený obrazy svatých českých patronů a sv. Antonína Paduánského. Snad tam byl mezi českými ochránci namalován i mlčenlivý kanovník Nepomucký. Starý soupis památek uvádí ještě starší klatovskou svatojánskou památku, totiž ciborium z r. 1679 se světcovým reliéfem. Jedná se však o omyl. Ciborium ve skutečnosti pochází až z r. 1689 a nese reliéfy sv. Josefa s Ježíškem a sv. Ludmily.
            Na vývoj svatojánské úcty v Klatovech kromě Nepomuku mohlo mít vliv hned několik dalších center světcova kultu v plzeňském kraji a v přilehlém kraji prácheňském.
            Již samotné krajské město Plzeň začalo poměrně záhy prokazovat zvýšenou pozornost sv. Janu, což dokazuje mučedníkův pozoruhodný obraz z r. 1678 doposud zavěšený v katedrálním chrámu sv. Bartoloměje na hlavním plzeňském náměstí. Klatovy s Plzní udržovaly dlouhodobé a mnohovrstevnaté vztahy, snad tedy i na poli nepomucenském.
            Dalším ohniskem svatojánské úcty bylo panství Ronšperk (dnes Poběžovice) ležící na Domažlicku. Toto dominium bylo již od osmdesátých let 17. století v majetku horlivých Nepomukových ctitelů baronů Vunšviců (Wunschwitzů). Právě na ronšperském zámku se v r. 1681 zastavil mladý nekatolický sochař Jan Brokof, pobyl zde nějaký čas u barona Matyáše Bohumíra z Vunšvic († 1695) a na objednávku tohoto šlechtice vytvořil dřevěnou svatojánskou sochu podle bozzetta vídeňského sochaře Matyáše Rauchmillera. Brokofova dřevěná plastika posloužila za model pro ulití z bronzu, k čemuž došlo v r. 1683 v Norimberku v dílně Volfa Jeronýma Herolda. Bronzová socha mučedníka v kanovnickém oděvu, stojícího jednou nohou na knize a držícího v rukou mohutný krucifix, nalezla ještě téhož roku své nezaměnitelné místo na pražském Kamenném mostě. Stala se reprezentativním ikonografickým pojetím světce, nazývaným „mostecký typ“ a inspirujícím řadu svatojánských plastik. Z nich některé vytvořil ještě sám Brokof, případně jeho dílna. Sochař totiž při práci na první Nepomukově soše konvertoval ke katolické víře, což přičítal zásahu samotného světce, a tak mu i v budoucnu vícekrát věnoval svou uměleckou pozornost. Jako příklady uveďme Brokofovy sochy mosteckého typu jednak v kamenném provedení v parčíku u kostela v Poběžovicích (1682), jednak v dřevěné realizaci v děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Tachově (před 1692).
            Nepomucenské statue mosteckého typu se objevily také v Horšovském Týně (povolení zřídit tuto sochu vydala pražská arcibiskupská konzistoř dne 20. ledna 1696), v Boru u Tachova (1700) a na dvou dalších vunšvicovských državách v jihozápadních Čechách, tj. ve vsi Chocomyšli nepříliš vzdálené od Klatov (1708) a ve svatojánské kapli založené r. 1714 v zámeckém areálu v Dolejším Krušci nedaleko Sušice (socha z r. 1717 snad od Jana Brokofa či jeho dílny). Do samotných Klatov dospěl vliv mosteckého ikonografického typu v případě kamenné sochy na Rybníčkách (1710) a patrně i v plastice na svatojánském oltáři v jezuitském kostele (1706), protože ta je popisována jako „proslavený kolos“, jak se také označovala Nepomukova socha na Pražském mostě. Pro úplnost dodejme, že jezuitské prameny svědčí o kontaktech klatovských jezuitů s barony Vunšvici v r. 1708.
Dalšími centry svatojánské úcty se stala místa s kaplemi zasvěcenými světcově památce. Takové svatyně vznikaly postupně v plzeňském kraji na Týnském předměstí Domažlic (1697-1699, zřizovatel místní děkan a Nepomukův ctitel Jan Ludvík Steyer), na Domažlicku ještě v Nemanicích (1704) a na zámku Lamingenů v Trhanově (1706), dále na vrchu u Týnce na jih od Klatov (1704, stavebník týnecký pán Maxmilián hrabě Krakovský z Kolovrat), v hospodářském dvoře chotěšovského kláštera premonstrátek v Záluží (1711, budovatel chotěšovský probošt Dominik Peterka) a před zámkem v Červeném Poříčí (kaple založena Amalií Eleonorou říšskou hraběnkou z Hauben v r. 1713). V prácheňském kraji vznikla kromě dolnokrušecké vunšvicovské kaple (1714) ještě kaple v Hlavňovicích ve velhartické farnosti, a to někdy kolem r. 1707.
            Jmenujme ještě dvě lokality, v nichž poměrně záhy vzklíčil nepomucenský kult a rychle nabýval na síle. Šlo o Slavíkovice, šlechtické sídlo Vidršpergárů, v jejichž zámecké kapli sv. Josefa se na oltáři nacházelo vyobrazení sv. Jana Nepomuckého. Druhým místem byl městys Merklín, kde v r. 1707 vzniklo nepomucenské bratrstvo, třetí nejstarší v českých zemích. Zájem o vstup do této konfraternity se projevil i v širším okolí; bezpečně máme doloženo, že již r. 1715 bylo členy bratrstva mnoho obyvatel města Rokycan.
            Do Nepomuku a na některá další ze jmenovaných míst byli zváni klatovští jezuité jako kazatelé nebo celebranti slavnostních bohoslužeb pořádaných o svátku sv. Jana Nepomuckého uprostřed rozkvetlého máje (16. května). Tak od r. 1701 pravidelně každý rok docházel některý z klatovských patres na vidršpergárské panství do Slavíkovic – v r. 1711 tam otcové vykonali dokonce trojí slavnost, a to o svátku Nepomukově, v den patrona zámecké kaple sv. Josefa a o sv. archandělu Michaelovi. Od zbudování svatojánské kaple na týneckém dominiu hrabat Kolovratů se tato svatyně stala pravidelným poutním místem i pro Tovaryšstvo v Klatovech. Slavnostního požehnání kaple v r. 1704 se zúčastnil otec rektor se dvěma kněžími, z nichž P. David pronesl slavnostní kázání k oslavě sv. Jana. Občas byli do týnecké kaple posíláni i seminaristé z klatovského jezuitského semináře, aby zkrášlili bohoslužby libým muzicírováním. Výpravy jezuitů z Klatov na svatojánské slavnosti do Nepomuku jsou doloženy k r. 1706, 1709, 1718 a i v pozdějších letech. Někdo z klatovských řádových kněží kázal v r. 1706 rovněž na svatojánské oslavě v Habarticích v plánické farnosti. Od r. 1709 začínají být klatovští jezuité zváni do Merklína, kde se díky horlivé činnosti svatojánského bratrstva mučedníkův kult utěšeně vzmáhal. Jen jednou máme doloženo, že by jezuitský kazatel z Klatov oslavil sv. Jana Nepomuckého v již zmíněné svatojánské kapli na domažlickém předměstí. Stalo se tak v r. 1716; víme ovšem, že již dlouho předtím, r. 1702, putovali do Domažlic za tím samým účelem dva jezuité z Prahy, kteří se na své pouti zastavili i v klatovském kolegiu.
            Jak vidno, Tovaryšstvo Ježíšovo působením kněží klatovské koleje propojilo hned několik center úcty sv. mučedníka Jana v plzeňském kraji. Co se týče Klatov samých, jezuitské prameny dokládají svatojánské oslavy v řádovém kostele ve městě od r. 1705. Toho roku se píše, že v den sv. Jana na bohoslužby k jezuitům přišlo tolik kajícníků, kolik přicházívalo ve sváteční dny. Dosvědčila se tím popularita „nového“ světce, který ještě ani za svatého nebyl prohlášen. K r. 1707 se dovídáme, že na Nepomukově oltáři u jezuitů byly o světcově svátku slouženy dvě mše svaté a velmi mnoho lidí se přišlo vyzpovídat a přistoupilo ke sv. přijímání. Zprávy o početných penitentech (zpovídancích), přicházejících do jezuitského kostela uctít památku neohroženého zpovědníka a ochránce dobrého jména, pokračují i v následujících letech.
            Z Klatov začal vyzařovat svatojánský kult do širého okolí ještě jedním specifickým způsobem, totiž z dílny v Klatovech usazené a po dlouhá desetiletí zdárně působící zvonařské rodiny Pricqueyů. Od r. 1707 se začaly na zvonech vyrobených v Klatovech objevovat poměrně často reliéfy s podobiznou oblíbeného světce z Nepomuku. Šlo o práce zvonaře Jana Pricqueye (1657-1730). Vyobrazení sv. Jana Nepomuckého se dostalo na zvony v Poleni (1707), Slavíkovicích (1707 – zvon slit ke cti svatých jmen Ježíš, Maria, Josef a ke cti sv. Jana Nepomuckého), v Petrovicích (1710), Červeném Dřevě (1711), Horšicích (1711 – sv. Jan Nepomucký byl spolupatronem zvonu spolu se sv. Vavřincem a Josefem), v Milči (1712 – zvon dal ulít nepomucký děkan Vrabec ke cti sv. Michaela archanděla a dalších svých patronů, mezi nimiž figuroval i sv. Jan), dále ve městě Sušici (1715), v Zelené Lhotě (1715 – tento zvon byl přelit ze staršího ke cti sv. Volfganga a sv. Jana Nepomuckého), ve Strašíně (přelití 1726), Maxově (1726 – světec spolupatronem zvonu s Pannou Marií počatou bez poskvrny dědičného hříchu), v Horách Matky Boží (1727, zvon sv. Jana Nepomuckého) a v Pocinovicích (1729, zvon ulit ke cti sv. Jana Nepomuckého a sv. Prokopa). Bohužel řadu těchto památek pohltil pažravý moloch dvou světových válečných konfliktů.
            Vřelá důvěra a úcta k mocné přímluvě a ochraně svatého kněze Jana mohutněla v neuvěřitelném rozkvětu. Snad nebylo v Čechách světce, pomineme-li privilegované postavení Panny Marie, který by byl tak oblíben a oslavován. Hlasy po mučedníkově oficiální kanonizaci sílily a po neúspěšných pokusech svatovítské kapituly zazněl v této věci impuls z míst nejvyšších, od samotného císaře Leopolda I. (1696). Na jeho popud se svatojánské kauzy ujal pražský arcibiskup Jan Josef hrabě Breuner (1695-1710), kněz Jan Jindřich Bartl byl pověřen shromažďováním a průzkumem historických zpráv o mučedníkově životě, smrti a posmrtném kultu, začala se objevovat svědectví o výjimečných dobrodiních obdržených na světcovu přímluvu, v Nepomuku za účasti děkana Nevšety proběhly výslechy místních obyvatel, aby se zjistilo, jaká pověst o slavném rodáku ve městě koluje.
            Leč ani tyto aktivity nevedly ke zdárnému cíli. Doba musela ještě uzrát a čekalo se na příchod nového pastýře na pražský arcibiskupský stolec. Stal se jím Ferdinand hrabě Khünburg (1711-1731). Sotva byl v Praze intronizován (5. dubna 1714), pustil se horlivě do nepomucenské kauzy a podnítil k činnosti řadu spolupracovníků. Dle římských předpisů bylo započato diecézní šetření, pro které měl poskytnout předběžné podklady nejen Bartlův dvacetiletý průzkum, ale i dotazník, vyhlášený během r. 1715 ve všech českých a moravských diecézích. Touto dotazníkovou akcí se měl zjistit stav a rozsah svatojánského kultu v jednotlivých farnostech a řeholních domech Českého království a moravského markrabství, případně i v sousedních zemích. Duchovní správci a řeholní představení měli podat zprávu nejen o úctě ke sv. Janu, její starobylosti, jejích projevech a charakteristikách, ale také o případných vyslyšeních, kterými světec prokázal nebeskou pomoc svým ctitelům.
            Nepomucenský dotazník byl nejprve publikován v Praze a teprve 26. července 1715 vyhlášen pro všechny venkovské vikariáty pražské arcidiecéze, tedy i pro vikariát klatovský, v jehož čele tehdy stál klatovský děkan a arcibiskupský vikář Jan Filip Würth (Wirth). Do klatovského církevního obvodu v té době patřilo dvacet šest obsazených obročí, tj. dvě děkanství (Klatovy a Nepomuk), dvacet jedna far a tři administratury.
            Bohužel se nám z většiny těchto míst farářské zprávy nedochovaly. Zachované materiály, uložené dnes v Národním archivu v Praze, pocházejí z Nepomuku, Klatov, Dešenic, Myslívi, Němčic, Plánice, Stobořic, Strážova a Úboče.
            Klatovský děkan a vikář Würth nebyl příliš sdílný. Ve své svatojánské relaci 5. srpna 1715 tvrdí, že doposud nezjistil nic, co by sledovanou úctu obohatilo, ale že je připraven posloužit čímkoliv, co by se v této věci případně objevilo. A skutečně, děkan dostál svému slovu a z Klatov později vyšly tři další svatojánské písemnosti svědčící o přímluvné pomoci sv. mučedníka ve prospěch několika osob. Zachovalo se české svědectví klatovského souseda Tomáše Blahníka, v němž se píše i o Dorotě Blahníkové (20. srpna 1715). Dále máme k dispozici latinské svědectví klatovského měšťana a radního Ferdinanda Ignáce Pelikána (z 22. srpna 1715). Nakonec zde je české svědectví Zuzany Františky z Klenového datované do 20. října téhož roku. Pro zajímavost je podáváme v původním znění:
    Ja Zuzana Frantisska owdowiela Hrabienka z Klenoweho Roziena Slecžna Hartmanka z Klarsteinu, wiswiedcžugi a podle dobreho swiedomy se pržiznawam, žie z gistym wzacztnym Panem gednu welkau rozepržj gsem miela, a skrze Rozlicžnj Patronj k memu dobremu Jntentu geho naklonitj gsem Chtiela, bezewsseho alle Effectu [.] Utekla gsem se k Swatemu Janu Nep: wezma pržed sebe czestu do Nepomuka, kdežto gsem z obzwzlasstnj horliwostj gemu mau žadost poraucžela. Sotwa gsem se domu nawratila, stalo se žie ten gistj Pan sam pržj swym Slaužiczym wzkazal, žie žadost mau pržigima, a netoliko to czo gsem žiadala, nibrž mnohem wicze Ucžinitj Chcze. Za druhe zie wnucžka moge, Respective ditie od dczerj me Zuzana Frantisska Gežowska z Lub stara okolo ¾ Letha w tiesskeg a kolikereg nemoczj, gako y tak w Auplawiczj postawena, takžie po užiwanj rozlicznych Liků gy Lekar gen dwie hodinj žiwobitj slibowal, y wezmaucze swe autocžisstie K S: Janu Nep: a yhned do Nepomuka gsem gela a Swatymu Janu obietowala, gako y take magicze Kus zemie z hrobu S: Jana kterau od gednoho duchownyho gsem za obwzlasstnj dar dostala, gy gsem to we wodie užiwatj dala, nacžess yhned Usnula acž prwe žadneho Stanj nemiela, a protrhnaucze se ze Sna hned wždj Lipe a Lipe se miela a az posawad zdrawa gest. Z tržetj Syn mug negstarssy Jan Frantissekh hrabie z Klenoweho Granatier heytman pod Plissowskym Regtem, Biwssy Com[m]andirowan na gednu Wartu (?) pržj obleženj freyburgu, z 300 mužuw, a hle nenadale 3000 franczauskeho Lidu, na nie pržisslo, y gsaucz on w tak welikym nebezpecženstwj postawenj, Slib Janu Swatemu do Nep: uczinil gdjž geg pržj žiwobitj zachowa, žie Chcze K niemu do Nepomuka Putowatj Kdežto se stalo, acžkoliw wssichnj zahinulj žie sam […] wissel.
    Tomu wssemu zie tak a neginacze gest na swe dobře swiedomj, a ku potwrzenj toho gsem se swau wlastnj rukau podepsala, a z wytisknautym sweho obicžegneho Secritu potwrdyla [.] Stalo se w Klattowech dne „20„ Miessicze Rzigna Letha 1715
(sig.)  zuzanna frantisska
Hrabienka z Klenoweho

            Z citovaného listu jasně vyplývá, že Nepomuk byl magnetem, který přitahoval svatojánské ctitele z širokého okolí. Podívejme se proto, co píší v souvislosti s nepomucenským dotazníkem faráři klatovského vikariátu z okolí světcova rodiště.
            Němčický farář Karel Lödig informuje (24. září 1715), že hned jak nastoupil do duchovní správy v této vsi, sdělil svým farníkům, že by rád v jejich kostele vystavil vyobrazení sv. Jana Nepomuckého, k čemuž se oni zakrátko přidali a poskytli k tomu štědrou pomoc. Od té doby, co byla před osmnácti lety tato podobizna v kostele umístěna, farníci i jiní příchozí vzdávají tomuto světci velikou úctu a nikdo z kostela neodejde, dokud by nevykonal vkleče pobožnost před jeho obrazem. Na kůru se zpívá píseň o tomto světci, kterou prozpěvuje k jeho chvále celý kostel.
            V nedalekém městě Plánici svědčí farář Jakub Ignác Prochaska (6. září 1715): Odpovídám, že po pilném průzkumu na svém plánickém území nenacházím nic o žádném čerstvém veřejném zázraku, kromě toho, že mnozí tvrdí, že dosáhli na přímluvu tohoto světce různé milosti. Kvůli tomu také každý rok, hlavně ve výroční den putují velmi horlivě do Nepomuku a nehledí na vzdálenost jedné pořádné míle ani na obtíže cesty. A kdo tak nemohou učinit, vylévají své modlitby doma u malého oltáře téhož světce, postaveného v r. 1700, [a činí tak] spolu se slavnou manufakturou, která se v Plánici nachází. Ta si jej na začátku svého rozvoje vyvolila za zvláštního patrona a ochránce a nad branou dala umístit jeho podobiznu k veřejné úctě. Co se týče obrazů, ty tu jsou již řadu let zavěšené věřícími na stěnách v kostelech, a stěží se najde dům, v němž by se neuchovávala se zvláštní pobožností podobizna sv. Jana Nepomuckého (pozn.: jde o překlad z latinského originálu).
            Zachoval se také dopis Jana Václava Nováka z myslívské farnosti, ležící ještě blíže k Nepomuku. Ten zní v překladu z latiny: /…/ po pilném zkoumání na svém myslívském území oznamuji, že jsem nic nezjistil o jasném zázraku nebo nějakém zřejmém znamení, jen to, že se lidé radují z mnoha milostí obdržených na zásah tohoto světce, k uctění jehož kolébky ve výroční den zasvěcený blaženému mučedníkovi všichni putují do Nepomuku, neboť je vzdálen pouze půl míle, a na znamení větší úcty také doma celý den slaví a upouštějí ode všech prací. Co se týče obrazů, ty se nacházejí přes 20 let ve farním kostele. Před deseti lety byla farnímu chrámu darována z Prahy krásná a umělecky ze dřeva modelovaná socha, pro niž bude brzy postaven oltář. Nadto ve všech vesnicích a téměř v každém domě a chalupě se přechovává vyobrazení sv. Jana Nepomuckého s obzvláštní pobožností. Dopis nese datum 30. srpna 1715.
            Podívejme se ještě na zprávy duchovních správců ze dvou farností ležících na jih od Klatov směrem k zemské hranici s Bavorskem. Jde o dopisy Jana Antonína Wimmera, faráře ve Strážově, a Jana Jiřího Arnolda, faráře dešenického. První 20. září 1715 napsal (v překladu): Ve farním kostele byl postaven asi před patnácti lety oltář sv. Jana Nepomuckého, na kterém je vyřezávaný obraz; tomuto světci se prokazuje u řečeného oltáře v kterýkoliv den pobožnost, jelikož mnozí se buď přede mší, nebo po mši k tomuto oltáři utíkají a doporučují se ochraně sv. Jana. Druhý podal podobnou zprávu (v překladu): Ve farním dešenickém kostele dal zbudovat oltář sv. Jana Nepomuckého velmi ctihodný můj zesnulý pan předchůdce Adam Weinsvater asi před 11 lety, v tom čase místní ordinář. U tohoto oltáře v jednotlivé dny jak přede mší, tak po mši lidé konávají svou pobožnost a poroučí se jeho ochraně.
            Vraťme se však do Klatov. Dá se předpokládat, že Klatované ctili sv. Jana Nepomuckého čím dál tím výrazněji, snad i pod vlivem celkové atmosféry, v níž byl s napětím očekáván výrok Říma v mučedníkův prospěch. V tomto období latinská mariánská družina působící při klatovské jezuitské koleji sehrála ve Svatém týdnu r. 1720 zajímavé divadelní představení, v němž představila sv. Jana Nepomuckého jako obraz trpícího Krista.
            Prvního stupně oficiálního uznání církví, tedy prohlášení za blahoslaveného se Janu Nepomuckému dostalo až 31. května 1721, a to rozhodnutím nově zvoleného papeže Inocence XIII. V Klatovech toho roku nacházíme jen malý svatojánský ohlas ve zprávě ze zasedání městské rady z 13. října: Václavovi Wümmrovi na jeho poslušné prošení páni starší obecní pro čest a slávu S. Jana Nepomuckého pokutu za utrhnutí na jejich cti darovali, a jest jemu veliká Capitola dána, a má outraty vynahraditi. Vypadá to, že tu byl čerstvý blahoslavenec vzat v potaz v případu, který spadal do jeho „světecké kompetence“, tedy do oblasti osobní či institucionální cti, ochrany dobrého jména a vítězství nad pomluvami a nactiutrháním. Samotné okázalejší oslavy nově beatifikovaného mučedníka pak proběhly až následujícího roku, kdy žáci klatovského jezuitského gymnázia vykonali svou pobožnost s hudbou o světcově svátku v jemu zasvěcené kapli u Týnce a klatovští měšťané putovali na slavnosti do Nepomuku (chtěli původně putovat do Prahy, ale na tak náročnou cestu neměli dostatečné ekonomické zázemí). Svou pozornost si vyžádal i Merklín, kam odjel kázat německou řečí k mučedníkově cti nejmenovaný klatovský jezuita. Tečku za důstojnými oslavami v Klatovech učinil nový vrcholně barokní svatojánský oltář postavený r. 1723 v nedávno dokončeném řádovém chrámu Tovaryšstva namísto staršího oltáříku. Tento oltář můžeme obdivovat dodnes. Je zdoben zdařilým obrazem titulárního světce, po jehož stranách stojí sochy zemských patronů Vojtěcha a Prokopa a v oltářním stole je opět znázorněn Nepomucký, tentokrát v podobě ležící plastiky.
            Snahy po plném uznání kultu příkladného zpovědníka Jana se nemohly spokojit s blahořečením. Vytouženým cílem bylo svatořečení neboli kanonizace. O ní se začalo jednat v Římě již v r. 1725. Po celých Čechách a na Moravě se začaly vybírat peněžité příspěvky na financování náročného procesu. Také město Klatovy přispělo svým dílem. V protokolu zasedání městské rady z 9. dubna 1725 stojí: Pro Canonizatione Scti Joannis Nepomuceni (tj. pro svatořečení sv. Jana Nepomuckého) snešeno, aby se od obce do Rukouch pana děkana 24fr. (tj. zlatých) odvedlo. Sneslo se tehdy v českých zemích tolik peněz, že za to, co zbylo po úspěšném procesu a pompézních oslavách nového světce, mohl být pořízen přenádherný náhrobek ze stříbra k uložení světcova těla. Svatojánský náhrobek je jedním z vrcholných klenotů české země.
            Tím ovšem již naznačujeme, že mnohaleté snažení přineslo své plody a že Jan Nepomucký byl prohlášen za svatého a jako takový představen celé katolické církvi k uctívání. Stalo se tak v hlavním katolickém chrámu světa, v Lateránské bazilice v Římě dne 19. března 1729. Radost z rozhodujícího výroku papeže Benedikta XIII. tehdy zaplavila nejen české země, ale i další části Evropy a dokonce i katolické enklávy v zámoří. Oslavy však pochopitelně dosáhly svého vrcholu ve světcově rodné zemi.
            Byl k nim vybrán oktáv od 9. do 16. října, kdy se měli do Prahy soustředit Nepomukovi ctitelé ze všech stran, z blízkých i vzdálených částí pražské arcidiecéze a z dalších nesčetných míst. Aby nebylo hlavní Trojměstí Českého království přeplněno poutníky nad únosnou míru, program oslav byl rozdělen tak, že jednotlivé dny byly věnovány přesně vymezeným částem české země. Tak se v pondělí 10. října dostala řada i na poutníky z Klatov. Přišli uctít světcovy ostatky spolu s věřícími ze západních a jihozápadních Čech, kterým stál v čele arciděkan z Plzně spolu s děkany z Nepomuku, Stříbra, Rokycan, Žebráku, Berouna, Rakovníka a samozřejmě i s panem děkanem klatovským. Kromě děkanů šlo v mohutné poutní výpravě také 59 farářů, na tisíce věřících, 11 kůrů hudebníků a do pestré směsice vlálo 128 korouhví. Nutno podotknout, že pražské oslavy Janovy kanonizace byly největší slavností barokních Čech.
            U nich však nepřestalo a ještě do r. 1731 probíhaly nové a nové nepomucenské festivity na různých místech Čech i Moravy. V samotných Klatovech v kanonizačním roce 1729 nejvyšší třída jezuitského gymnázia sehrála divadelní hru s názvem Gloriosus Divi Joannis Nepomuceni pro sigillo poenitentiae agon, venerationi Protomartyris scenice adumbratus, tj. Slavný smrtelný zápas svatého Jana Nepomuckého (svedený) kvůli zpovědní pečeti, představený na scéně k poctě prvomučedníka. Světec byl totiž zván prvomučedníkem zpovědního tajemství, protože se tvrdilo, že byl prvním ve světových dějinách, kdo položil život za zachování neporušenosti této svátosti.
            Jinak tehdy v Klatovech na sebe strhla nesmírnou pozornost událost vskutku výjimečná, slavnostní přivezení těla sv. mučedníka Oenestina, který se měl časem stát vedle Panny Marie dalším nebeským ochráncem města. Nemyslíme si však, že by tato slavnost zastínila svatojánské oslavy. Klatovští měšťané měli totiž kromě pražských celebrací možnost navštívit ještě osmidenní kanonizační slavnosti v Nepomuku, které zaštítil zelenohorský pán Adolf Bernard z Martinic (17. – 23. října 1729). Tento šlechtic navíc jako držitel čestného titulu zakladatele klatovského jezuitské koleje měl ke Klatovům své vazby a nelze se tedy divit, že mezi významnými hosty pozvanými na oslavy do Nepomuku figuroval také klatovský rektor P. František Stařimský SI.
            Od těch dob svatojánská úcta utěšeně vzrůstala, aby si v 2. polovině 19. století a ve století následujícím prošla krušnými chvílemi. Z nich vyplynula historická osobnost Jana z Pomuku ve své čisté podobě, osvobozena od nánosů legend a omylů, možná již nepříliš teatrálně přitažlivá, ale o to snad více přitahující prostou hloubkou charakteru a životního kréda, které ani násilná smrt nedokázala zlomit.

    Upřímně děkuji slečně Ludmile Nové a panu Vítu Aschenbrennerovi za jejich neocenitelnou pomoc při odhalování zapomenuté historie svatojánského Klatovska.

© P. Mgr. Miroslav Herold, Lic. SI


Bartolomeo o.s.